středa 7. června 2017

21. Sraz Cyklobandy Velká Kraš, Penzion Hukovice   20. – 22.5. 2016

Fotogalerie:
Video z trasy:
 

Pozvánku na 21.sraz nám vystavila Danka s Pepou. Oba se již nejednou na předešlých srazech zmiňovali o Rychlebských horách, které jsou jejich oblíbenou lokalitou. Nutno dodat, že pro nás další byl tento kus země na severozápadní straně Jeseníků hodně velkým „polem neoraným“. Je tedy nejvyšší čas to napravit a projetí krajem na kolech v průběhu srazu je tou nejlepší volbou.Dojet na sraz po vlastní ose, ať se koná kdekoli, patři k nepsanému privilegiu Radka.

Radek sice na tento sraz neplánuje přijet, ale stejně jej já se Zdeňkem ani dálku nehodláme o tuto „výsadu“ připravit. Možná bychom chtěli, ale je to pro nás přece jen krapet trošku daleko. Alespoň část trasy jedeme vlakem.  Část znamená dojet z Ostravy, resp. z Havířov do Opavy a pak už hezky za své. Opavsko je vůbec pro nás hodně vděčný kraj. Cyklotrasa směr Krnov vede převážně kolem řeky, navíc po rovince, samé příjemné „věci“. Za jiných okolností by se k nám v tomto městě připojil Asterix, ale nemá volno v práci, tak dál jedeme sami. Pokračujeme na Město Albrechtice, kousek před ním si připomínáme místo otočky první cyklobandí stovky. Od tohoto místa již jedeme pro nás novým prostředím, byť stále po známé CT č. 55. U Heřmanic cyklotrasu opouštíme, neboť chceme jet přes Zlaté Hory a Mikulov v naději, že tam budou menší kopce.

Za Mikulovem směrem na Velké Kunětice a Vidnavu máme oba se Zdeňkem jakousi premiéru. Ještě nikdy jsme tady nebyli a oba konstatujeme, že je to škoda. Krajina je moc hezká, naproti tomu v obcích na budovách je dost často vidět, že zde do opomíjeného pohraničí moc peněz neproudí. Na opravu fasád prostředky nejsou, možná působí zanedbaně, ale stejně má to něco do sebe.

Bohužel, turisti se ke své škodě sem zrovna nehrnou. Jak si zde každého považují, poznáváme záhy po příjezdu do Hukovic, kde máme základnu srazu. Penzion v doslova domáckém prostředí, majitelé nám ve všem vychází vstříc, porce dobrých jídel hodně poctivé, pokoje obrovské a ceny nízké. Jinde bychom dali za totéž možná i dva krát více než tady. A to nepočítám možnost bezplatného poskytnutí vyhřáté banketkové místnosti ve sklepě, když už nám bylo v prostorech restaurace chladno. V příjemném teploučku  jsme tam do půlnoci  vegetili a probírali co nového i starého, prostě jako na srazu. Byť penzion stojí u silnice, v noci tam byl nulový provoz a spalo se nám výtečně.
Ráno nebyl žádný problém dostavit se v ohlášenou hodinu na velice vydatnou snídani a poté včas i na odjezd od penzionu na trasu. Za asistence příjemného sluníčka jedeme Kobylou nad Vidnavkou do obce Žulová. V obou obcích je ještě ospalejší sobotní ráno než obvykle, není pochyb, že jsme v pohraničí. Skupina cykloturistů, jenž obdivuje místní kostel, působí možná jako zjevení. Ale tato památka si obdiv zaslouží.

Původně to byl hrad z r. 1290, později pivovar a nyní má podobu kostela. Inu vývoj nezastavíš. Náš vývoj směřuje dnes do kopců. Zpočátku velice mírně kolem Stříbrného potoka, se zastávkou na občerstvení u Rybářské bašty. Poté už nám nic nebrání putovat výše k nenápadným Nýznerovským vodopádům. Malá kaskáda na toku Stříbrného potoka trůni v menší rokli, ale s dobrým přístupem. Milan a Drobek nám v tůni pod vodopády předvedli „otužilou“ vložku v podobě sprchování pod padající vodou. Ale ač se snažili sebevíce, další odvážné adepty do studené vody nenalákali. Ale být horké počasí, možná by v tůni bylo i těsno. Naše další cesta vede opět do kopce, což se hodí zejména těm dvěma „koupačům“, potřebuji zahřát. Jedeme po CT 6171, později tzv. Polskou cestou CT 6044 k Útulně Mates.
Zde se nás několik odpojilo, aby zdolali nedaleký vrchol nejvyšší hory Rychlebských hor Smrk (1127m n.m.) Nakonec se ale u přístřešku pod vrcholem scházíme všichni, ostatním se nechtělo čekat „U Matesa“. U přístřešku jsou všichni s sebou spokojeni ze zdolání více jak tisícimetrové výšky. 


Ještě ráno to byl pro mnohé dost velký „bubák“ a nakonec to dali celkem hravě. Hravě jsem si zde také nalezl i kešku, takže spokojenost úplná.  Nejvyšší bod byl tedy zdolán, teď nás čeká dlouhý sjezd po CT 6044. Nedaleko menšího lesního baru  potkáváme Asterixe, jenž nám přijel naproti. Radost oboustranná, možná větší u Asterixe, protože ten už nějakou dobu pendluje mezi malým a velkým lesním barem a ne a ne nás potkat. 


A není to zanedbatelný výškový rozdíl. Možná více jak 200 výškových metrů. Zde v horách není signál a tak si nemohl ověřit naši polohu. Po společném sjezdu k velkému baru nás čeká první dnešní občerstvení. A to vskutku pořádné. Z poměrně široké nabídky samoobslužného lesního baru si vybíráme nadmíru chutné špekáčky, k tomu kus čerstvého chleba a nezbytné pivo k tomu. Po opečení na připraveném ohništi máme krmě v sobě tolik, že to vydalo namísto oběda. Je s podivem, jak to tady funguje na bázi poctivosti. Co si kdo vezme, to si zaplatí do kasičky, aniž by jej někdo kontroloval. Umím si představit spoustu lokalit po naší zemi, kde by nabízený tovar někdo odnesl bez placení i s kasičkou. Posléze ve strmějším  sjezdu mezi barem a obcí Horní Lipová potkáváme zvláštní průvod lidí v dobovém oblečení. Zda to byli „Lapkové z Drakova“ v rámci místních vyhlášených slavností nevím, možná. 



V Horní Lipové se dlouho nezdržujeme, jenom cestou registrujeme množství pěkných stavení, asi to bude vyhledávané místo na víkendy. Lipovou opouštíme jízdou opět do kopce směrem na Kopřivný. Tady u rozcestníku se na nějaký čas dělíme na dvě skupinky. Jedna s Pepou dál pokračuje výše přes Oblý vrch po CT 6028, druhá s Dankou pomalu klesá Latzelovou stezkou do Ztraceného údolí.  

Ve Vápenné se opět setkáváme a užíváme si vzájemného vtipného štenkrování ohledně délky a povrchu právě projetých tras obou skupin. Den se pomalu chýlí k pozdnímu odpoledni a tak nám přijde vhod nabídnutý profil cesty ve směru „domů“, protože jedeme převážně z kopce. Po příjezdu Žulové najíždíme na stejnou trasu, po které jsme sem jeli ráno, takže prostředí již trošku známe. Ale je v jiném světle, takže to je zas něco jiného. Trasu tedy máme projetou, ještě osprchovat a než přijde čas večeře, tak máme čas trošku poznat blízké okolí. Po večeři opět využíváme útulného prostředí „sklípku“, který máme jen pro sebe. Moc dobře tam bylo. Ráno nás majitelka penzionu hned u snídaně příjemně překvapila s dvěma plechy moc dobrých domácích koláčů, jakožto pozornost podniku. Asi jsme se chovali hezky, že se nám dostalo takové odměny. 


Po snídani se loučíme s cyklobandity, ale ještě předtím nezapomínáme na společné foto. Někteří jedou domů auty, někteří jako Ája, Mirek, Zdeněk a já jedeme domů částečně po vlastní ose na kolech zpočátku společně. Zpočátku známou trasou přes Žulovou a Vápennou po Ztracené údolí, od něj novou směr Lipová - lázně. Na kopci za jeskyněmi 

Na Pomezí se loučíme s duem Ája, Mirek, abychom dole u města Jeseník nemuseli v průběhu sjezdu zastavovat. Na rozloučenou stihnu ještě natočit video z tohoto sjezdu a pak velké AHOOj. Oni jedou na Šumperk, my na Rejvíz. Po pěkném sjezdu se nám moc do kopce nechce, ale jinak to nejde. Musíme zdolat cca 300 výškových metrů. Na délce cca 11 km si bohužel neužíváme výhledů, těch se nám dostává až na Rezvízu. Zde krom zastavení pro nalezení kešky a kvůli občerstvení nezapomínáme ani na „kulturu“v Penzionu Rejvíz. Jeho restaurace je vybavena židlemi s vyřezanými portréty místních štamgastů či známých osobností a mají věhlas široko daleko. Na Rejvízu snadno nacházíme doporučenou odbočku k Černé Opavě, podél které jedeme pořád z kopce po CT 55 až do Vrbna pod Pradědem. Zde měníme CT 55 za CT 6070, resp. 503 která nás podél stále podél řeky dovede až do Krnova, potažmo až do Opavy. Tady sedáme na vlak, abychom se dopravili do OV – Svinova, kde naše společná cesta končí. Tak brzké ahoj na srazu v Oščadnici na Kysucích.