Krtkovy stránky

16. sraz Cyklobandy - Karlov, Malá Morávka -  Ubytovna u P. Ostříška       22. - 25.8. 2013

Fotogalerie:

Do Jeseníků moc často na kole nejezdím a proto jsem rád uvítal nabídku Paragána na společnou cestu na sraz Karlově (Dolní Morávka). Naše trase vede přes Šenov, pokračujeme lesem na Vratimov, později na Starou Bělou. Zde máme před sebou Ostravu – Porubu. Moc se nám z prozatím klidných cest nechce do rušného města, ale nakonec to po cyklostezce kolem nádraží ve Svinově hravě zvládli. Za chvíli už ukrajujeme první kilometry za Ostravou, kolem řeky Opavy. Projíždíme parádní a klidnou stezkou proti proudu pomalu tekoucí řeky. 



Povrch je někdy trošku hrbolatý, ale hlavně nejsou zde auta. Co tu ale je, tak to je hospůdka. Jmenuje se Loděnice a nezastavit u ní se rovná „velký hřích“. My dva hřešit nechceme, proto se zde zastavujeme na jedno. Avšak hřešíme stejně, pivo bychom na kole neměli pít. Ale než se dostaneme opět na silnice, tak už jistě budou nějaké ty ‰ z nás „venku“. V tuto chvíli už máme za sebou skoro 35 km a malá pauza se hodí. Zvláště, když nás čeká  Jilešovický kopec. Po jeho zdolání si užíváme rovinky do Háje ve Slezsku, Štítiny, či Kravař. Dobře značená cyklotrasa č. 55 nám umožňuje se bez potíží hravě proplést městem Opavou. Držíme se jí vlastně až do obce Skrochovice, kde se zastavujeme na výborný oběd. Po obědě opouštíme CT č. 55 a vydáváme se vlevo na Malou Morávku po CT č. 6073 přes Pustý Mlýn, Úblo, Lichnov, Nové Heřminovy, Dětřichovice, Andělskou, Světlou Horu a Suchou Rudnou. 

Výškové metry nám v tomto úseku úspěšně přibývají, trasa totiž vede po slušných kopcích. Na oplátku nás zde na úplně pustých silnicích neruší téměř žádné auto. Je to moc krásné prostředí na cykloturistiku. Ale fyzicky náročnější, takže se nám cesta časově trošku protáhla oproti předpokladu. Do místa ubytování (turistická ubytovna Petra Ostřížka) tak přijíždíme už za šera a jak už to v hlubokých údolích bývá i za znatelně a rychle klesající teploty. 

Trochu lidského tepla dostáváme tudíž hned návdavkem při vzájemném vítání s již zabydlenými“ cyklobandity. Mimo objetí nezapomněli jako správní „hostitelé“ ani na štamprli, kdyby objetí nestačila. Čas do půlnoci pak v kruhu Cyklobandy trávíme sdílením dojmů od posledního srazu. Pro tento účel nám přišla velice vhod vyhřátá společenská místnost v ubytovně. S ní bezprostředně sousedila další strategicky důležitá místnost - kuchyňka. No kuchyňka, doslova obrovská kuchyně s veškerým vybavením. Není divu, že jsme v těchto prostorech po celý sraz byli "pečení – vaření“. Krom těchto místností nás těší také spousta odkládacích prostor ve skříňkách na pokojích a vůbec hodně rozměrnými pokoji. Takový luxus jsme na srazech ještě neměli. 

Luxusní byl i program srazu, vždyť hned první den nás čekal Praděd. Při plánování srazu se hledala varianta, jak docílit toho, aby si každý Praděd vychutnal. Ne každý má kondičku na jeho zdolání. Část z nás využívá možnosti dopravit sebe i kola pomocí cyklobusu z Hvězdy na Ovčárnu. Druhá skupinka, ve které jsem byl i já, se na Ovčárnu dopravila na kolech po lesních cestičkách, za skvělé navigace Pepy. Dostali jsme sice po parádních lesních trasách trochu více „zabrat do těla“, ale na oplátku také i občasných krásných výhledů na Jeseníky. 

Kdo zná, jak vypadá Kmínkova cesta přes Vápennou, kolem kóty Hradečná, ten jistě dá těmto řádkům za pravdu. Na Ovčárně nás čeká nemilá zpráva, že přesun cyklobusem se malinko zkomplikoval a musíme na zbytek "výpravy" počkat o hodinku déle. Čekat venku nechceme v docela chladném dnu a tak si „volno“ krátíme u teplé domácí polévky ve vyhřáté restauraci Sabinka. Najednou měli hlad i ti, co jej neměli. Očekávány cyklobus dojel na Ovčárnu až jako poslední z třech busů. První dva vychrlili jenom běžné turisty a než se vyskládala kola z cyklobusu, tak tito urazili už notnou část z úseku na Praděd. Posléze bylo nutné se postupně mezi nimi proplétat. Nutno ale přiznat, že jsme jich stejně cestou nahoru moc nepředjeli. Tím pádem bylo v čase našeho příjezdu v restauraci na Pradědu totálně plno. Bylo jasné, že zálusk na pivo si můžeme odpustit, naštěstí v tom chladu to ani nebylo zas tak těžké. 

Na vrcholu se nezdržujeme dlouho, asi tak půlhodinku. Jen co necháme trošku oschnout oblečení a pot, uděláme pár fotek, včetně té společné a pádíme dolů k chatě Švýcárna. Kousek od chaty potkáváme dceru od Áji, která taky brázdila zdejší kraj na kole a asi hodinku s námi pobyla. Na Švýcárně jsme strávili něco přes půl hodinky. Zhruba tolik času zabralo zakoupení, vypití a zhodnocení výtečné zdejší speciality, jenž nese jméno "borůvkový sen".

Pak znovu na kola a jedeme znovu do kopce k rozcestí k Pradědu. Ne však kvůli tomu, abychom se tam vrátili, ale potřebujeme se dostat ke Hvězdě, kde si chceme dát jídlo. Oběd na Hvězdě byl moc fajn, seděli jsme venku na terase a příjemně nás hřálo sluníčko. Věru pořádný rozdíl od Ovčárny a nebo  Pradědu. Po jídle si dopřáváme trošku "kultury" v nedaleké Karlově Studánce při prohlídce tohoto lázeňského střediska, včetně volně přístupného pramene kyselky. Že si každý nabral do bidonu, asi ani není třeba psát. Našli jsme si čas i na posezení u kávy, kde jsme probrali varianty návratu na „základnu“. Pro část cyklobanditů je více přijatelný návrat do Karlova po silnici, jiní by rádi využili Pepovy znalosti prostředí a tras po zdejších kopcích, které získal při nedávném lázeňském pobytu v Karlové Studánce. 

Na své si nakonec přijdou všichni. Jedna skupina jede po silnici, druhá s Pepou, ale lesem, nebo později po loukách v oblasti kolem Železného vrchu, po cyklotrasách č. 6029 a 6076. Zavítali jsme i k moc zajímavé dřevěné kapli v Podlesí, která zejména u Áji zanechala moc dobrý dojem. Kaple stála na pokraji posečené louky, co místu dodalo ještě větší kouzlo. Škoda jen, že kaple byla zamčená. Snad příště. Cestou od Karlovy Studánky přes Podlesí až k Nové Rudné jsme projížděli parádní lesní úseky, které střídaly posečené louky s balíky sena a nad tím vším bděla obloha s bílými mraky. 

Jelo se po cestičkách různé kvality, od hladkého asfaltu po pořádně rozbitou zemědělskou cestu, všeho tak akorát. V Nové Rudné vyjíždíme z lůna přírody na silnici, po které je radost „fičet“do Malé Morávky. Zde nás Pepa ještě zavedl do oblíbené hospůdky na „jedno“, abychom se trošku posilnili před nenáročným výjezdem k ubytovně v Karlově. Náš prima den pozvolně zakončujeme večerem plným dobré nálady, počínaje opékáním párků. To jak si dobře rozumíme se ukázalo už při obyčejném shánění suchého dřeva v blízkém lese. Majiteli ubytovny zůstala slušná zásoba dřeva i pro příští návštěvníky. Když se venku podstatně ochladilo, jak už to v hlubokých údolích Jeseníků bývá, přesunuli jsme se do společenské místnosti ubytovny. Dobrá nálada zde dál "tekla proudem", o čem vypovídá i spontánní video natočené foťákem od Dáši. Video jsme nazvali "Cyklobandí orloj". Už dnes víme, že na tuto milou událost bude ještě léta v dobrém vzpomínat.

Sobota. Další ráno, další den srazu. Sluníčko zatím jen nesměle nahlíželo k nám do hlubokého údolí a asi mělo radost z naší bezradnosti, co si vzít na sebe. Venkovní teplota nic moc, ale hned „ze startu“ pojedeme do kopců, takže o zahřátí bude postaráno. Někdo se navlíká více hned a někdo méně, jen si pro sichr hází do baťohu něco pro strýčka Příhodu.

Dnešní den s námi jede už i Milka s Yarisem, kteří včerejší etapu na Praděd vypustili. Pojedou s půlkou Cyklobandy na Hvězdu po silnici, zatímco druhá půlka s Pepou lesem. Hvězdě patří toto jméno oprávněně, trasy z ní se rozbíhají do všech stran. Jenom má malou nevýhodu, a to že z místa našeho ubytování v Karlově se k ní musí do kopce. Obě skupiny budou tedy muset zdolat stoupání na Hvězdu, ovšem každá jinak. My s Pepou jedeme opět směr Vápenná, ale z Kmínkové cesty brzy odbočujeme ke sjezdovce. Tu přejíždíme zhruba v půli a sjezdem se dostáváme k hlavní silnici. Tu jen profrčíme a opět míříme do lesa. Povrch lesních cestiček tvoří buď nízká tráva a nebo hladká uježděna hlína. Možná byla naše trasa delší, než po silnici, ale užili jsme si ji asi více a navíc sklon nám nepřišel nijak náročný. Ani jsme se nemuseli na Hvězdě tak „vydýchávat“ jako skupinka, co jela po silnici. 

Ti za odměnu pojedou pod vedením Danky po pauze silnicí přes Karlovou Studánku dlouho z kopce až do Vrbna pod Pradědem. Zde máme pro obě skupiny zamluvený oběd. Skupinku s Pepou se hodlá na stejné místo dostat přes kopec, konkrétně přes sedlo Vidly po cyklotrase 6029. Tam se dostáváme po silnici, vedoucí lesem, bez možnosti výhledů. Lepší to není ani v průběhu sjezdu po cyklotrase č. 6068 k Sedlové boudě. Chybějící výhledy nám vynahrazuje malebné prostředí, ve kterém jedeme. 

Hladká lesní asfaltka, kolem ní krásně vysoké smrky v trávě nebo v jehličí. Sjíždíme dlouhé rovné úseky, kdo chce, může nabrat solidní rychlost. Prostě idylka. Krátké zastávky si děláme u Sedlové boudy, o něco později ještě u zvláštního dřevěného stavení Neděle. Delším, souvislejším sjezdem se pak dostáváme až jistou, suprovou vyhlídku těsně před Vrbnem. Tu zastavujeme a fotíme snad všichni. Od vyhlídky se jede už jen kousek a jsme u Penzionu U Hradilů. Zde nás čeká oběd a nutno dodat, že hláška „Pochvalte kuchaře“ tady může v klidu zaznít. A nebylo to jen tím, že v rámci menu jsme si mohli nabrat navýsost chutné polévky, co jen hrdlo ráčí. Ani se nám nechtělo zpátky na kola. Tím spíše, že nás opět, jako tradičně, po jídle čeká kopec. Jmenuje se správně „kopcovsky“: Anenský vrch. Perné šlapání nám zpříjemňují výhledy na pěkné okolí nad údolím. Většinou je máme za jízdy za zády a tak se je dostává hlavně těm, kteří nejedou nahoru v kuse, ale mají „rozum“ a ctí pauzy „na focení“. V poslední třetině se trasa hodně srovnává s vrstevnicí, tudíž jedeme skoro po rovině. Výhledy v tu chvíli už nemáme téměř žádné, ale příroda kolem dostane každého.

V místě, kde se láme „horizont“ dojíždíme ke kostelu Svaté Anny na Anenském vrchu (860 m n.m.) Kostel je od nejbližší obce s krásným názvem Andělská Hora vzdálen cca 1,5 km a je nutno k němu zdolat asi 160 výškových metrů. Moc místních sem proto asi nezabloudí, ale na pouť u příležitosti svátku Anny nahoru míří celé procesí kvůli poutní mši. Z obce sem vede krásná trasa neméně krásnou alejí. O aleji s křížovou cestou se dá v klidu říct, že má své „genius loci“. Stačí si projít už jenom část a jistě mi dáte za pravdu. Své kouzlo má i samotný kostel, dobře se nám u něj spočívalo na přilehlých lavičkách. 

Po drahné chvíli odpočinku se vydáváme směr Andělská Hora. Dalo by se to vzít i přímo stezkou uprostřed aleje z javorů, jasanů a lip, ale hned zkraje je terén hodně prudký. Dolů jedeme raději oklikou. Znovu se nám dostává pěkných výhledů na hřebeny Jeseníků, dokonce je vidět i Praděd, to si rádi necháme líbit. Andělskou horu prakticky "volně" projíždíme a zastavujeme se až u pěkné dřevěné kaple a kostelíka v obci Suchá Rudná. Od kostelíka děláme krátký přesun k místní stylové restauraci Holzberg na malé občerstvení. Z terasy restaurace, která je vkusně osazena červenými muškáty, máme zajímavý zážitek.  Pozorujeme, že kolem muškátů lítá něco malého, způsobem letu a sáním nektaru z květů to připomíná kolibříka. Skoro nikdo z nás netuší o jakéhože živočicha jde. Pak si někdo z cyklobanditů vzpomněl, že to je druh motýla, vlastním jménem dlouhozobka svízelová.  Tak jsme se i něco nového naučili. Ze Suché Rudné se část z nás spouští kousek dolů mírně z kopce, po silnici do Staré Vody a Rudné pod Pradědem. Dostanou se hladce a bez kopců na Malou Morávku, resp. Karlova. Mně, Jirkovi a Munzarům se ale ještě nechce „domů“. 

Do Malé Morávky jedeme opačným směrem, přes kopce, po cyklotrase č. 6029. Po ní dojíždíme téměř k vrcholu Železného vrchu. Byla to trochu „fuška“, ale rozhodně to stálo za námahu. Dostalo se nám nespočet opravdu nádherných výhledů a scenérií z pokosených luk, zkrátka hřebenovka jak má být. Z jednoho místa bylo dokonce pěkně vidět až na známou dominantu kostela na Uhlířském vrchu nad Bruntálem. 

Nad celou tou parádou vládla modrá obloha s bílými obláčky, málem to připomínalo obrázky z pohlednic. Jeden úsek sice měl trošku drsnější povrch, ale to na skvělém pocitu ani za mák nemění. Nakonec se nám do Morávky povedlo přijet o chlup dříve než těm, kteří jeli po silnici, asi se cestou zastavili „na jedno“. Další jedno či dvě si dáváme u večeře v cca 0,5 km vzdálené restauraci U Bohouše. Vařili tam výtečně, takže jsme jim tam vše co měli navařeno, snědli. Ten večer jsme nějak měli velký hlad, což se projevilo i na ubytovně. Paragán s mou drobnou výpomocí to řešil zhotovením omelety. Její vůně nalákala ke „zdroji“ téměř všechny cyklobandity. Na koho se dostalo, tak ochutnal náš výtvor a vypadalo to, že chutnalo všem. Užili jsme si u toho kopec smíchu, už dávno nebylo na srazu tak veselo, jak tento „hladový“ večer. Veselá nálada nám vydržela opět až přes půlnoc. "Večerku" jsme si mohli dovolit krapet přetáhnout, neboť většinu z nás ráno již žádná jízda na kole nečekala. Spát brzo ale nešli ani ti, kteří ráno na kolo vyrazili:  "Stálice" Ája s Mirkem, ti dokonce jeli po vlastní ose až domů. Paragán si zajel pěknou štreku do Zlatých hor za svou rodinou. Já jsem jel přes Malou Morávku, Rudnou pod Pradědem a Bruntál až do Krnova, pak domů přes Opavu a Ostravu vlakem. Takže vše skončilo, jak mělo. Klidně můžu napsat tečku za dalším, velice povedeným srazem v Karlově v Jesenících. Danko a Pepo Munzi….dík :-).