středa 16. listopadu 2016


11. sraz Cyklobandy - Zdobnice, Orlické hory, Chata Jitřenka     20. - 22.8. 2010' 

Fotogalerie (vlastní fotky)

Fotogalerie: Foto z webu Cyklobandy (259 foto s popisky od Dais)


Na tento  letní sraz jsem opět dorazil jako poslední.  V mém podání  už klasika – příjezd v páteční ráno na místo, krátce před výjezdem na trasu. Zatímco ostatní tužili kolektiv už od čtvrtečního  pozdního odpoledne, já v ten čas ještě pobýval doma. Směr Zdobnice jsem vyrazil až v pátek brzo ráno, ale stihl jsem dorazit akorát včas. Dokonce mi jej trošku i zbylo, abych si v klidu vytřídil věci z brašen na ty, které nechám na chatě na pokoji a ty, které nutně potřebuji dnes na trase. 

Hlavně jídlo a oblečení. Oblečení ale moc nebude, už po cestě sem nebylo možno přehlédnout, že se rodí pěkný sluneční den a předpověď je taky příznivá. Naše ubytování je situováno do chaty, která má sice už nejlepší časy za sebou, přesto však působí hodně útulně a hlavně je v ní všechno, co potřebujeme. Tady se nám bude večer moc příjemně odpočívat po slibované náročnější trase. Tak nejvyšší čas se na ni vydat. Kolem místního kostelíka sjíždíme kousek z kopce a pak zas nahoru proti proudu říčky Zdobnice míříme do Liusinho údolí. Zde se nám nabízí pěkné pohledy na spoustu původních stavení, takže krátká pauza na focení a postupujeme dále. Další zastávkou, již o něco delší je na Šerlišském mlýně (860m n.m.). Příjemné prostředí láká na jedno, někdo si dal,  pro jiné to bylo po ránu příliš brzo. A někdo si nedal, neboť věřil tomu, že po pivu „tuhnou „ nohy. A nás zrovna čeká stoupání do kopce po modré TZ na horu Šerlich, resp. na Masarykovu chatu.(1027m n.m.). 




Tam už si každý s radostí to jedno či dvě dal, po necelých 2 km poctivého zabírání do pedálu se nám povedla udělat docela solidní žízeň. Navíc bylo teplo, takže doplnit tekutiny je potřeba. Dnešního pěkného dne se tuto chatu rozhodlo navštívit značné množství turistů a tak se nám čekání na jídlo krapet protáhlo, ale do večera máme času dosti, tak co. Po jídle sjíždíme kousek do sedla a pak zase dlouze mírně do kopce. 


V plánu máme dojet na Velkou Deštnou (1115m n.m.) a zde se pokochat pěknými pohledy z rozhledny. Kopec jsme zdolali, rozhlednu bohužel ne. Nějak od poslední návštěvy Deštné za asistence organizátorů srazu Dais a Hrazdy zmizela. Pořídíme si alespoň společné foto na tomto poměrně plochém a nevýrazném vrcholu a ještě chvíli necháváme nožkám odpočinout. Čeká nás kolem 18 km cesty po červené TZ přes rozc. Pěticestí a Mezivrší, bunkr Průsek až k pevnosti Hanička. Tuhle pasáž nebylo možné si nevychutnat. Jedeme po klidných lesních, většinou asfaltových cestičkách. Vyskytly se i kamenité úseky pro zpestření, ale ty tam byly nedopatřením, protože byla uzavřená jiná plánovaná trasa. Je to samé nahoru  - dolů, byť v sumáru klesneme na 815 m n.m. Ale těch výhledů, co se nám dostalo a vůbec moc pěkných pocitů z pohybu po horách. Pro mne to byla nejhezčí pasáž, co jsem na dosavadních srazech zažil, pominu - li Lysou horu v Beskydech.



V pevnosti Hanička jsme zažili, co znamená přechod z venkovních prostor, vyhřátých sluncem na cca 25°C do podzemí se stálou teplotou mezi 5 – 8°C. Ještě že jsme měli sebou něco teplého na sebe, jinak bychom si zajímavé  nahlédnutí do naší válečné historie moc neužili. Po exkurzi v tomto technickém unikátu nás paradoxně potěší, že se můžeme zahřát jízdou na kole. Před námi je posledních 15 km dnešní trasy do Zdobnice. 

To už jedeme převážně po silnicích a prý z tohoto úseku byl nejlepší ten poslední, kterým jsme sjížděli k chatě. Trasa druhého dne orientovaná do oblasti Neratova, Zemské brány a toku Divoké Orlice. Nesmírně zajímavá místa, kam rozhodně nebyla chyba, že nás sem Dais s Hrazdou zavedli. Ze Zdobnice vyjíždíme po žluté TZ na rozc. Pěticestí, pak pokračujeme lesní cestou přes rozc. Korunka do Orlického Záhoří. Nutno překonat hřeben Orlických hor a dostat se na jejich opačnou stranu, ale po včerejšku již máme natrénováno, takže je to skoro „hračka. Od Orlického Záhoří se jede opět vydáváme na místní silničky. Prozatímním cílem je Neratov. Přesun po silnici není nijak obtížný, moc aut tu nejezdí. Možná i z důvodu, že tady to je příhraniční území. V mnoha místech jsou vidět hraniční sloupky, hned za říčkou divoká Orlice, stačí projít pár metrů a jsme v Polsku. 


Po příjezdu do Neratova můžeme obdivovat krásu a jedinečnost místního chrámu. Neratovský kostel má pohnutou historii, díky vojskům Rudé armády na konci II. sv. války přišel o střechu, nyní se už pyšní střechou novou a to ze skla. To je položené na dřevěných trámech krovu a pouští dovnitř chrámu neobvyklé světlo. U prohlídky chrámu se nám na chvíli jakoby zastavil čas, ale naše těla se nedala jen tak omámit. 

Nejlepší léčba na to byla popojet k blízké, hodně příjemné Neratovské hospodě, kde o nás již bylo jaksepatří postaráno. Ani tady však nemůžeme zůstat do večera a když nastal čas nasedáme na kola, a vyjíždíme směr Zemská brána. Projíždíme dál přes obce Vrchní Orlice a Bartošovice v Orl. Horách. Nejedeme ovšem tak rychle, aby nás nezaujaly pohledy na místní, dosti ošuntělé kostely.  Zejména Kostel Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlice má hodně namále, ale zdá se, že se zde možná chystá nějaká oprava. Kéž by, jeho fotky už nyní působí hodně romanicky, díky prostředí, ve kterém se chrám nachází. Zemská brána, další naše zastávka, ta má naopak směle nakročeno ke světlejším vyhlídkám. U symbolického vstupu do ní nás vítá krásný, čerstvě zrekonstruovaný kamenný most. Původní z r. 1901 – 03 byl celý rozebrán a dle předlohy zas postupně složen. 


Řeka Divoká Orlice, kterou překlenuje, od něj rychle teče romantickým údolím mezi rulovými skalami větších či menších rozměrů, ale přesto stále dost velkých. Vedeme kola po stezce podél řeky a dostáváme se na vyhlášená místa jako „Pašerácká lávka“ či Ledříčkova skála“. Po dostatečném rozjímání nad tímto kouskem přírody se posledním větším kopcem na trase přes Bartošovice pomalu přesouváme do Zdobnice. 


Nedělní ráno je jako obvykle naplněné loučením a v podání  Dais, Hrazdy, Asterixe, Zdeňka, Boba i mne i částečnou cestou domů po vlastní ose. Naši šestici čekal přesun na vlak do České Třebové. Zpočátku jsme se dost „loudali“ a výsledkem bylo dosti zvýšené tempo v druhé polovině trasy. Vlak jsme nakonec zdárně stihli, ale nebyla to lehká fuška, zejména pro Boba. Na závěr bych chtěl bych moc poděkovat Dais a Hrazdovi, že nám všem ukázali tento kouzelný kout naší vlasti. Moc se mi zde líbilo a jistě se sem do Orliček rád vrátím.