čtvrtek 20. října 2016


8. Sraz Cyklobandy - Sedmihorky 09'  7.5. - 9.5 2009 

Čtvrtek 7.5. 2009 - Cesta na sraz
Jarní sraz r. 2009 byl svěřen na starost Táni a Jirkovi. Dosud jsme se toulali po mnoha pěkných místech kolem Beskyd či jinde na Moravě, teď nám tito dva přichystali pár pěkných tras v Podkrkonoší v oblasti Českého ráje. Za základnu byl zvolen proslulý kemp ATC Sedmihorky.  Mezi cyklobandity se již "vyprofilovala" jistá skupina, která nejezdí na srazy auty a já patřím do této skupinky. Dle délky trasy se jede na sraz buď po vlastní ose a nebo častěji vlakem a pak po vlastní ose.

Tento případ platí i tento sraz.
Je nutno brzo vstávat (3.00), abych se dopravil vlakem z Havířova do Ostravy. Tam se setkávám s Hrazdou a Zdeňkem a krátce čekáme na rychlík Šírava s odjezdem ve 4.25. Po jeho příjezdu má Zdeněk u nakládání kol menší problémy kvůli průvodčí, neboť se jí nelíbí brašny na nosiči, byť prázdné. Nakonec uznala, že si nemusí dělat starosti kvůli brašnám, neboť jejich obsah si Zdeněk nese sebou do kupé. V Olomouci k nám přibyla ještě Dáša a rázem bylo v našem kupé ještě o něco hlučněji, než dosud. Možná jsme i někoho v sousedních kupé rušili. Ale co naplat, od posledního srazu se mnohé událo a bylo to třeba trošku probrat. Alespoň nám cestování utíkalo rychleji, takže v Pardubicích jsme byli cobydup. Zde na peróně Hrazda objevuje pro něj novou značku piva – Pernštejn, samozřejmě jej hned i okoštoval.

Venku před nádražím už na nás čekal Radek. Ten přijel jako opravdový cykloturista po vlastní ose, až z Bedihoště u Prostějova. Radek už má dnes na kontě úctyhodných 250 km, které natočil během nočního přesunu sem z místa bydliště. Z Pardubic do Sedmihorek to bude dalších cca 110 km. Pořádná porce. V konečné pětici si naší pouť do kempu zpestřujeme návštěvou zámku v Pardubicích nebo o kousek dál  vyjížďkou na hrad Kunětická hora.

Po této horské prémii už většinou jedeme rovinatým krajem, jenom občas vykoukne malinký kopeček. Kraj jako stvořený na pěstování různých zemědělských plodin. Sem tam mezi širými poli potkáváme více nebo méně zachovalé statky  a většinou nedaleko bývá malá vesnička. Ale najít zde otevřenou hospodu se rovná výhře v loterii. Žízniví cyklisti zde mají trošku smůlu, ale není se co divit. Tuším, že jsme za celý den nepotkali žádné cykloturisty, takže není důvod orientovat služby tímto směrem. A místní, ti mají čas na hospodu až po práci a to my už budeme někde v cílové lokalitě. Možnost občerstvení na trase je tedy sice slabší, ale na druhé straně jedeme po opuštěných silničkách s minimálním provozem, kde i lesní komunikace mají obstojný povrch. V klidu lze ujet dosti velké úseky, bez setkání s autem. Cestou se zastavujeme na výjimečně zajímavém místě, kterým je zámek v Hrádku u Nechanic. Je to taková Hluboká v menší podobě. Pěkné dílko. 


Za Hrádkem se krajina začíná více vlnit, to už se pohybujeme v blízkosti města Jičína. Dojezdem do Jičína nám končí úsek 84km „zavřených hospod“ a s troškou nadsázky máme jiný problém, týkající se občerstvení. Hospůdek je tolik, že pomalu nevíme, kterou si vybrat. Nakonec se nám nejvíce zamlouvá ta s terasou na náměstí, kousek od věhlasné jičínské věže. Stejně se chystáme, že se tam nahoru na věž půjdeme podívat, tak si alespoň u pivka prohlédneme objekt pěkně z venku.

Navíc má každou chvíli přijet Asterix, „rozhled“ z terasy“ se bude hodit pro jeho „odchyt“.. Pivo vypito, Péťa zatím nikde, jdeme tedy nahoru na věž. Jen co vykoukneme přes hranu vyhlídkového ochozu, tak někdo z nás najednou zbadal tohoto „opozdilce“. Voláme na něj z výšky a on kouká nevěřícně kolem sebe, kde jsme. Hlasy mu přišly známé, ale nikdo známý nikde kolem. Ale brzy nás odhalil a utnul tím naši radost z jeho vlastních rozpaků. Kousek ze Jičínem se tak i on zúčastnil zdolání "horské" prémie“. Neplánované převýšení padlo na vrub jedinému neznačenému rozcestí na trase. Náš navigátor Hrazda do této chvíle bleskurychle přesně věděl, kde, kdy a kam odbočit, jeho čtení v mapách za jízdy nám přišlo obdivuhodné.

Zanedlouho už se na horizontu objevuje silueta hradu Trosky a my víme, že kemp již bude někde poblíž. Dojezd do kempu a přivítání s ostatními, včetně ubytování, prostě klasika. Dnes ale kompletní sdělování dojmů mezi všemi navzájem, obvyklé v první den srazu, muselo chvíli počkat. Část cyklobanditů si to nechala až po skončení semifinále MS v hokeji mezi ČR a Švédskem. Zbytek započal družné rozhovory při spořádání večeří na venkovní terase před kempovou restaurací. Tam se nakonec slézáme všichni, akorát na „hokejisty“ už nezbylo příliš mnoho chutných koláčků od Milky. Inu, kdo pozdě chodí.  Koláčky sice nevydržely, ale zato dobrá nálada nám vydržela navzdory prohře hokejistů až do „večerky“, kterou jsme „odtroubili“ krátce po půlnoci. Nastávající chlad, ženoucí se od nedalekého rybníka, nás vyhnal na kutě a věru  už bylo načase, únava ze zdolaných km už se hlásila u některých zíváním. Trasa: Pardubice - Kunětická hora - Podůlšany - Krásnice - Praskačka - Hvozdnice - Hrádek u Nechanic - Loučná hora - Chomutice - Butoves - Jičín - Újezd pod Troskami - Troskovice – Turnov - Sedmihorky  Délka trasy 112 km. 


Pátek 8.5. 2009 Trasa 1.dne. 
Těžko říct, díky komu kdo vstával  v páteční ráno. Někoho možná vzbudilo sluníčko, někoho musel vytáhnout z postele budík. Ať tak či onak, předzvěst pěkného dne tady byla a příslib prima zážitků od organizátorů trasy taktéž a to již od včerejška. V průběhu podvečera nám totiž prozradili, že trasa především kochací, vyhlídková, docela krátká a jen občas se připlete náročnější stoupání.Je jasné, že vyhlídek bychom si na rovině moc neužili a že se musí za nimi někam nahoru na kopec. Je tedy proč se těšit.

Zanedlouho po snídani už většina netrpělivě strojila své kola na první trasu srazu, kterou pro nás nachystali výše zmínění Táňa s Jirkou. Z kempu vyjíždíme směr Lázně Sedmihorky a zakrátko se ocitáme na dohled od krásných skal, rozesetých mezi vysokým lesním porostem. Skal se vlastně týká všechno všude kolem. I ten hezký zámek, který jsme před chvíli míjeli, nese jméno, které kámen připomíná „ Hrubá Skála“. Tento hezký zámek si chceme prohlédnout ještě trošku i z výšky a tak zdoláváme první z mála dnešních stoupání na vyhlídku „Prachovna“. Moc pěkné místo a tak fotíme ostošest. Pomalu se pak s koly nebo chvíli i bez přesouváme dál k místu zvané „Adamovo lože“. Zajímavá lokalita mezi vysokými skalisky zaujala nejenom nás ale i filmaře. Svého času se zde točili pasáže filmu Princ Bajaja. Dalším korálkem na náhrdelníku Českého ráje je vyhlídka Na Kapelu. Radost pohledět a pobýt tady. 

Nemůžeme tady ale zůstat dlouho, čekají nás ještě jiné skvosty. Třeba „Kopicův statek“. Jedná se o lokalitu s malým turistickým okruhem kolem reliéfů  ve skalních masívech či blocích, člověk až žasl nad spoustou nápadů a vyobrazení, které měl možnost na tomto okruhu potkat.  Tyhle unikátní díla vytvořil naivní sochař – samouk Vojtěch Kopic, který hospodařil právě na nedalekém statku. 

Po takové kulturní vložce v rozlehlém terénu nám náležitě „vyhládlo“. Na to, aby nám od těchto trablů bylo pomoženo jsou tady různé hospůdky a my zavítali do té s názvem „Chlum“. Mimochodem, vypadala dobře a dobře tam i vařili. Přesouváme se nejdříve zpátky do kopce a pak pěkný sjezd Věžickému  rybníku. Naši průvodci nám nezapomněli připomenout, že krom moc hezkého okolí si máme všimnout i místo naproti přes rybník. Tam se totiž natáčela scéna k hodně oblíbenému českému filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“ (pasáž kdy leze Vašek s tatínkem přes zákaz maminky na skálu.) Kolem rybníka se pak přesouváme dál směr hrad Trosky a možná jsme jeli po stejných úsecích, jako byla vidět ve filmu, ale dnes už ta místa těžko poznat, krajina se rychle mění. Nám stačí, že ta krajina kolem je stále hezká, dobře se tady jede, občas do kopce, občas z kopce, hlavní je že se jede s prima lidmi kolem.

U téhle trasy jsme věděli, že nebude dlouhá, ale nakonec jsme byli překvapeni, že jsme téměř na jejím konci, resp. u posledního hlavního bodu. Tím byl hrad Trosky a nelze napsat jinak, že jsme si tento závěrečný bonbónek doslova vychutnali při prohlídce zbytků hradeb. Kola nám hlídali Jirka s Táňou a my mohli nerušeně brouzdat po ochozech zajímavého a nezaměnitelného hradu. S projetou trasou srazu (délka cca 32 km) byli všichni moc spokojeni a Táni s Jirkou se za ni dostalo náležité pochvaly. Večer jsme zakončili stylově opékáním párku u táboráku, bohužel předčasně ukončeném náhlou noční bouřkou. Sraz samotný  ještě pokračoval i v sobotu, v neděli ráno se účastníci rozjeli do svých domovů. Já jsem z rodinného důvodu v sobotu ráno odjel domů, takže mi dění za zbylý čas uteklo, ale prý bylo moc fajn.