sobota 19. března 2016

Přes soutěsku Dolné a Horné Diery na Veľký a Malý Rozsutec     podzim 2010





Podzim je v plném proudu a na horách stálé počasí. Není lepší výzvy pro výlet. Se dvěma kolegy z práce a synem jednoho z nich jsme si jako cíl vybrali tůru na oba Rozsutce nedaleko obce Terchová v Malé Fatře. Auto necháváme na parkovišti před hotelem Diery a vydáváme se po modré TZ proti proudu Hlubokého potoka, v dolní části soutěsky Dolné diery.


V potoku je naštěstí vody tak akorát, není vyschlý, ale není zas tak plný vody, aby jej nešlo překonat suchou nohou. Občas si lze vypomoct  několika můstky, občas se musí přímo do koryta a hledat místečko, kam opřít nohu pro krok dál přes vodu. Opatrnost je na místě, neboť kameny všude kolem jsou z vápence, po kterém to dosti klouže. Spadnout do vody by nebylo dobré, v hluboké soutěsce je hodně mrazivo. Je nutné nasadit čepky a rukavice, nízké sluníčko podzimních dnů se nemá šanci dostat až sem dolů, byť už je kolem 10 hodiny. Slunce vidíme až v místě, kde se soutěska více "rozevírá" a to v lokalitě zvané Podžiar. Zde stojí kousek od našeho chodníku dřevěná roubenka, prý se v sezóně skýtá v ní možnost občerstvení. Dnes je zavřená a my tak bez zastávky pokračujeme dál po modré, do značně náročnější části, zvané Horné diery. Zde jsou na mnoha místech nutné i několik metrů dlouhé žebříky pro překlenutí rokle. Místy jsou k dispozici také řetězy, abychom se mohli dostat výše. 



Zdolávání těchto překážek není vždy jednoduché, s jistou dávkou opatrnosti to ale jde.  Kolem poledne jsme se dostali až na konec soutěsky a zanedlouho už jsme v sedle Medzirozsutce (1200m n.m.) Cítíme značný rozdíl v teplotě mezi roklí a chodníkem po vrstevnici po modré TZ, po které obcházíme masív Velkého Rozsutce. Spousta našeho oblečení putuje do batohů, což je prima a zároveň se nám dostává spousta výhledů do krajiny. Prakticky skoro po vrstevnici obcházíme  V. Rozsutec až najednou stojíme na jeho opačné straně v dalším sedle Medziholie (1185m n.m.).


Pohledem ze sedla na vrchol V. Rozsutce musíme dát za pravdu našemu "průvodci" Petrovi, který to tady zná a doporučil nám výstup nahoru právě odsud. Poměrně rychle se  dostáváme vysoko nad sedlo. Rychlost nabírání výšky je ale opodstatněná, neboť některé úseky jsou opravdu dosti strmé a bez zabudovaných řetězů by se nám to těžko povedlo. Asi od poloviny výstupu je nám dopřáno pozorovat vrcholky Západních Tater na východním obzoru.Podvědomě se těšíme, jak se budeme na ně koukat v plné kráse, až vylezeme nahoru. 


Zatím nám náročný výstup zpestřují nezakryté výhledy na spoustu vrcholů vrcholků Malé Fatry a nevšední jsou i pohledy hluboko pod sebe do údolí. Nedlouho po 14. hodině konečně stojíme na vrcholu Velkého Rozsutce (1609m n.m.). 


Zůstaváme zde asi hodinku, vychutnáváme si parádní panoramata nejbližších hor a jen litujeme, že vzdálenější vrcholky Tater nějak zanikly v inverzi. I tak je zde moc prima a myšlenky na návrat dolů odsouváme co nejdále. Dolů se nám moc nechce, ale musíme. Do sedla Medzirozsutce scházíme po červené TZ. Ze sedla po chvilce odpočinku začínáme opět stoupat, pro změnu na Malý Rozsutec. Trošku riskujeme zatmění, neboť se blíží 16. hodina, takže budeme mít co dělat, abychom přišli dolů k autu ještě za světla.


Naštěstí na vrcholu Malého Rozsutce (1344m n.m.) jsme rychleji, než by se zdálo  (cca 25 min.). Ale přišlo mi, že některé úseky byly ještě náročnější, než při stoupání na Velký. Místy jsme stoupali vyloženě jen na drobné výstupky ve strmé, drolivé skále a nahoru se dostali hlavně pomocí řetězů. Tak jak z Velkého i z Malého Rozsutce scházíme jinou cestou, než jsme se dostali nahoru. Tady následujeme zelenou TZ. 


Sestup je opět hodně náročný a jistě předčí vše, co jsme dnes absolvovali. Chodník tady vede místy skoro kolmo dolů. Ve svahu, nezřídka dosahujícího i 70°, rozhodně není nouze o padající drobné kamení . Neumím si představit, jak to zde vypadá, když se zde vyskytne daleko větší skupina turistů. 


Stačí totiž neopatrně kopnout do hromady kamínků, nahrnutých na chodníku, které se nevím jakou silou drží svahu a vše letí na toho pod vámi. S úlevou vítáme nejspodnější místo skalního masivu a rádi strmý chodník měníme za ten, co se vine lesem a každým krokem nás přibližuje dolů do údolí. Na parkoviště u hotelu Diery docházíme za mírného šera krátce po 17.30.

Žádné komentáře:

Okomentovat