neděle 6. března 2016


Na skok do ukrajinského Užhorodu                  21.7. 2009


V roce 2009 jsme si jako cíl naši rodinné dovolené vybrali Zemplínskou Šíravu, poblíž východoslovenského města Michalovce. Kdysi Šírava patřila mezi nejvyhledávanější vodní plochy pro koupání na Slovensku, tak se tam chceme zajet podívat, co z té "slávy" zbylo. Počasí ve zdejším kraji prý bývá spíše teplejší a stabilné, přesto počítáme s tím, že nějaký pošmournější den může nastat. 

Doma jsme si pro jistotu připravili itinerář pro výlety do okolí po památkách. Nejvíce času jsme věnovali případnému výletu do nedalekého Užhorodu v sousední Ukrajině. Užhorod jako město není památka v pravém slova smyslu, ale nakonec zas tak daleko od tohoto slova jsme nebyli. Vzdálenost z Michalovců do Užhorodu dělá nějakých 40 km. Máme dvě možnosti, jak se tam dostat. Buď vlastním autem a nebo busem. Auto po zkušenostech lidí z netu, kteří si to odbyli v létech minulých, raději hned zamítáme. Hlavním důvodem je zkušenost předchozích turistů, kteří varovali před časovým zdržením na ukrajinské části hranice - i 6 hodinové pauzy kvůli celním kontrolám. Zkusíme tedy raději autobus. Ty snad tak dlouho kontrolovat nebudou. 




Z autobusového nádraží SAD Michalovce vyjíždíme brzy ráno (7.40), ať máme více času na toulání, počítáme pro jistotu s časovou rezervou, strávenou na hranicích v počtu minimálně tří hodin, tedy 3 tam a 3 zpět. Náš autobus starší Karosa, zájezdového typu, je skoro plný. Bohužel, jak se ukázalo, byl zpola zaplněn Ukrajinci a to byl "kámen úrazu". Ale najdou se i horší věci i bez Ukrajinců - o tom později. Krátce před příjedem na hraniční přejezd ve Vyšném Německém nám všem řidič rozdal migrační karty, abychom si vyplnili.


 Na hranicích slovenská "colníčka" naše a několik jiných pasů (zřejmě od Slováků) jen „zkoukla", ty od ukrajinských pasažérů sebrala a odešla s nimi ven k důkladnější, asi ½ hod. analýze. Zatím napíšu něco k migračním kartám - kolonky jsou nadepsány azbukou a anglicky. Je tam jen jeden zádrhel - chtějí vyplnit nějakou kolonku s adresou místa, kam chcete jet. 


Vedle sedící Ukrajinka nám poradila: "ul. Krasnodavska 2 - Užhorod". A vyplnit obě stránky, jak příjezd, tak i odjezd. Na netu běžely hodně info o tom, že třeba zapsat vše cenné, co vezeme, ale jaksi jsme tam žádnou vhodnou kolonku předepsanou nenašli. Každopádně jsme jako správní turisté měli sebou tři fotoaparáty, takže mírné obavy byly na místě. Ukrajinská celní kontrola je kapitola sama o sobě. Byť jsme už dávno byli v celním prostoru, hned za autobusem, co stál před námi, tak nejmíň ¾ hodiny si nás nikdo ani nevšiml. A to kolem dokola vyloženě „lelkovalo" asi deset celníků nejrůznějších šarží. Veškerou práci s celním odbavením vyřizovala jedná jediná nebohá ženská. Není divu, že když pak vstoupila k nám do autobusu, tak vypadala, že se snad ještě od narození ani neusmála.


Víc jak hodinu a půl pak důsledně kontrolovala shodu údajů z karet s údaji v pasech a někteří Ukrajinci ještě museli vyjít z autobusu ven a přesunout se do budovy. Po ukončení všech kontrolních procedur konečně míříme do země, kde by mně jakživ nenapadlo, že se někdy podívám. Příjezdová silnice do města svými hrboly a dopravním chaosem neomylně připomíná podobné ty z cestopisů po rozvojových krajinách.


Ukrajinci však zdánlivý chaos zvládají skvěle, ťukance na autech prakticky nebyly vidět. Ony se jim ty auta spíše rozpadnou stářím než bouráním. Některé muzejní kousky zejména nákladních aut rozhodně stojí za povšimnutí a foto. Ale abych nekřivdil vozovému parku i nové auta zde mají dost velké zastoupení. Naše prozatímní cesta končí na místním autobusovém nádraží, které si na první pohled zaslouží nálepku návratu tak o 30 let zpátky, možná i více. Tento dojem je umocněn po návštěvě WC, dvě přítomné bábušky, starající se o obsluhu. Po zinkasovaní symbolického poplatku nám sdělily - "Vody net"...a podali vodu v plastové láhvi a k tomu kus toaletního papíru. Vskutku originální řešení - budiž. Po vstupu do prostoru WC spatřuji kabinky s dřevěnými vraty, za nimiž se na nás smály turecké záchody, svědčícím o tom, že skutečně - vody net. Ale když se člověku moc chce, zvládne i to, zvláště když potřebuje si vystačit jen na "malou". Větší srandu si zažila na dámském manželka, které musela do kabinky. Připadala si tam jak na jevišti, ale přežila to. Venku nám pak řekla, že bude mít dlouho na co vzpomínat a vůbec - aspoň si budeme více vážit toho, co doma máme. 


Hned při prvních krocích po městě nás začíná "svrbět ruka" na foťácích, je toho spousta zajímavého k vidění. Chtě nechtě musím si vzpomenout na léta u nás před rokem 1989. Dobře si pamatuji, že tehdy u nás nebylo žádoucí focení nádraží a jiných "strategických budov". V Rusku případné hříšníky řešila policiie a prý někdy dost tvrdě. O tom, jak se dnes k tomu to nesmyslu staví Ukrajina, jsme zprávy neměli a tak jsme zpočátku fotili náměstí a kostely spíše na "tajňocha". Obavy ale rychle opadly po tom, co jsme viděli, že jiní fotí bez zábran, což nás hodně "nakoplo". 

"Milicii" jsme k naší radosti potkali jenom na celnici a pak jen v autě na autobusovém nádraží. Z nádraží po nějakých 200 metrech plynule přecházíme k nádraží vlakovému a ocitáme se v úplně jiném světě. Nádraží v západním stylu, bez smítka na zemi, krásné prostory, prostě paráda. V kiosku si kupujeme mapu města a nejkratší cestou kolem železniční trati kráčíme za památkami. Přicházíme k místnímu hradu, kde se právě chystal festival folklórních souborů z několika i vzdálenějších zemí Evropy. Jen jsme nakoukli a šli dál, neboť musíme trošku zrychlit tempo. Ani nevíme jak, přišli jsme totiž o další hodinu času. Stačil k tomu pohled na místní věže. Ten nám prozradil maličkost, že Ukrajina má jiné časové pásmo než my a tedy o hodinu více. Cestou z hradu potkáváme náznaky toho, že kdysi tato oblast byla pod vlivem Československa, svědčí o tom nápisy na jednom z obchodů. I ulice nese příznačný název - Ivana Olbrachta, jen ten název už je samozřejmě napsán azbukou. Kousek vpravo pod tímto obchůdkem se nachází torzo botanické zahrady. To že se tam nevybírá vstupné, je bohužel na její úrovni znát. Ale bylo vidět, že se tam na zvelebování aspoň pracuje a snaží se prodloužit životnost původně asi hodně pěkné záhrady.


Vracíme se zpátky do historického centra a jsme mile překvapeni jeho vzhledem. Krásné domy, chrámy, venkovní posezení před restauracemi a spousta stylových obchůdků se suvenýry. Co mně úplně dostalo byli lidi, co jsme všude potkávali. Po celou dobu a to už i od samotného autobusového nádraží jsme nepotkali vyloženě někoho ve špinavých šatech. Krásně oblečené ženy a dívky opravdu nešly přehlédnout. Většinou byly navíc i perfektně upravené. Nemohu si odpustit kacířskou teorii, že je to možná dediční "fond" po našich předcích, kteří na Zakarpatské Rusi kdysi žili. Krása zdejší hezčí poloviny lidstva jest toho dobrým důkazem. 

Centrum, neboli „KORCO" - korzo nebylo jen o ženách. Krom mnoha opravených historických budov jsme si prohlédli (zvenku) bývalou židovskou synagógu, dnes v něm sídli opera. Také nemůžememe nezavítat k legendární ukrajinské řece, pyšnící se jedním z nejkratších jmén na světě - Uh. A hlavně nový pravoslavný chrám, ten je ale od historického centra vzdálen asi 15 - 20 minut chůze. Cestou k němu už z větší části lemují novější domy a taky paneláky. V této lokalitě nás hodně překvapil výskyt toulavých koček a psů. Z jejich počtu a přístupu místních máme docela důvod i věřit neověřené informaci, že v Užhorodě si užívají status něco jako krávy v Indii. Nikdo si je nedovolí odehnat a už vůbec ne odehnat násilím. My nezvyklí na psí smečky ve městech, tak máme aspoň radost z toho, že působí dost plaše.



Pokračujeme dál k nepřehlédnutelnému nádhernému chrámu, který se nachází na širokém bulváru s obchodními domy, paneláky obrostlé vinnou révou a hotely. Chrám mezi nimi působí trošku jako pěst na oko, ale přesto je na něj moc pěkný pohled. Pravoslavný chrám je v informačních brožůrkách často uváděn na titulních stránkách, turisty je oblíben a má proč, takže jej nemůžeme vynechat ani my. 

Pohled na něj dovede člověka snadno uvést do ruských pohádek a aspoň nám se zdál hodně fotogenický. Od chrámu to je pak už jen kousek na obě nádraží. Za zmínku stojí, že pokud od chrámu půjdete po chodníku po pravé straně silnice ve směru k nádražím (a asi 300m před nimi), tak vás patrně osloví provozovatelé tzv. maršutek, což jsou vlastně dodávky pro cca 10 lidí. Nevtíravě se jen zeptají, zda nechcete do Košic (což je i přes Michalovce). Pokud odmítnete, nic se neděje, zeptají se dalšího. Pokračují až do chvíle, než přijatelně zaplní svůj mikrobus. Výhoda maršutek je asi nejvíce v tom, že na hranicích nečekáte na odbavení velkého počtu spolucestujících z autobusu, ale jen třeba desítky. Přednost však nemají ani náhodou.


Provoz na autobusovém nádraží byl organizován tak, že uvnitř v budově u „kasy" si koupíte lístek na vyhlédnutý spoj. Pokladní vám vydá velkou barevnou jízdenku s několika listy a bločky na jméno kupujícího. Řidič vám pak v autobuse jen vytrhne jeden list a můžete si sednout na místo uvedené na jízdence. 

Pro úplnost, odjezdy zpátky do Michalovců jsou vypsány na nádraží na pravé tabuli vpravo dole. Psány jsou drobným písmem jen v azbuce a v přehršli asi stovky jiných směrů se hledají dost obtížně. My máme spoj v 16. 10 a nakonec nás jede zpátky na Slovensko jen asi čtrnáct. Libujeme si něco v tom smyslu, že v takovém počtu bude přejezd zpátky na Slovensko „brnkačka". Ale nebyla, paradoxně ne však díky ukrajinským celníkům, ti si nás za přijatelných 25 minut "pustili z hlavy". 


Bezproblémově pokračovat na Slovensko nám však nebylo souzeno. Mezihraniční prostor byl totiž zcela zaplněn dlouhou kolonou osobních aut, slovenští celníci prováděli doslova razii. Řidič každého auta musel vystoupit a otevřít zavazadlový prostor. Kontroly probíhaly na nepovolený dovoz alkoholu a cigarety nad limit, což dělalo na jedno auto cca 10 minut. Nám nepomohl ani zvláštní pruh pro autobusy a už vůbec ne to, že řidič by měl dodržet nějaký ten grafikon jízdního řádu. Pikantní to bylo zvlášť ráno, kdy z Užhorodu pokračoval na Mukačevo a už do Užhorodu přijel o hodinu později. Není žádná slast čekat na nádraží a nevědět kdy vám to vlastně přijede. Náš spoj z Užhorodu končil v Michalovcích, takže slovenským celníkům naše případné zpoždění vůbec nedrásalo nervy.


Asi po hodině, když důkladně proklepali autobus před námi, přišla řada i na nás. Nechali nás všechny vystoupit, se zavazadly projít do haly a tam všechno prohledali. Jiný celník zatím prokutal celý autobus, takže asi na ¾ hodinky jsme měli o zábavu postaráno. My čtyři - (já, manželka a dva synové) nevezeme žádný alkohol a ani cigarety, takže naše prohlídka byla super rychlá. 

Vůbec kontrolující celnici nezajímalo, že máme u sebe foťáky, nikde v celních papírech nezapsané, dohromady možná víc jak stokrát dražší než tak úporně hledaná flaška alkoholu. S úlevou pak nasedáme zpátky do busu a jsme vděční za to, že při cestách z ČR do sousedních států už nějaký ten pátek nemusíme nic podobného prožívat. Stejně to však nic nemění na tom, že Ukrajina se zdá být pro našince zajímavá země. Lze tam pořídit poutavé fotky, vidět mnoho pěkného a to jsme ještě nenavštívili spoustu dalších atraktivních míst, včetně horských oblastí v Poloninách.


Co se týče info o jídle ve zdejších restauracích, nemůžeme sloužit, neboť prostě na ně nezbyl čas. Ochutnali jsme zmrzlinu za 1.5 Hr. a láhvové pivo za 8 Hr. Díky příjemnému letnímu počasí byla v provozu na pěší zóně spousta předzhrádek, zvoucích na příjemné posezení i občerstvení. Kdo má chuť, může vyzkoušet nápoj z chlebového kvasu prodávaný v žlutých bečkách s nápisem "KBAC". Já tu odvahu neměl, ale prý je to výborné.



Jízdenka Michalovce - Užhorod nás stála 4 os. - 11,2 €, zpátky 4 os. - 156 Hr., mapa města 11Hr., WC - 1 os. - 0,5 Hr., suvenýr (obrázek) - 15 Hr., matrjoška - 25 - 75 Hr.