pondělí 30. listopadu 2015


Od polských hranic k rakouským - Moravská stezka   2.6. 2012      303 km

Fotogalerie Krtek 64:

Fotogalerie Aleš: 




Pro více info klikni v mapce nahoře vpravo na DETAILS 


Foto přebráno z alba na Rajčeti: clin.rajce.net
Tuto mou v životě nejdelší trasu na kole má hodně na svědomí Aleš, jemuž nejsou cizí žádné výzvy. Co si v hlavě usmyslí, tak to i provede. Jediný zádrhel pro něj znamená sehnat pro tyto akce někoho, s kým by je sdílel, resp. s kdo by to spolu s ním zkusil. Pro tento přejezd Moravou ze severu na jih mu tato starost odpadla, jelikož zájemce měl k dispozici hned tři. Syna Ondru, kámoše Standu a mne, jako tehdy čerstvě nového známého z Rajčete. 

Aleš rád dotahuje věci (plány) do detailu a tak jako výchozí bod pro přejezd zvolil městečko Mikulovice (Jeseníky).  Cíl dojezdu naplánoval do Mikulova u rakouských hranic. Protože však od místa startu bydlíme všichni daleko, bylo třeba nějak dopravit Ostravska nás i naše kola do Mikulovic. To dostala na starost Alešova přítelkyně Míša, která se ujala roli řidičky. Něco po půlnoci si mně tito čtyři vyzvedli u baráku v Havířově a vydali jsme se nocí na přesun cca o 150 km. Předpověď počasí na dnešní den slibovala počasí beze srážek, ale  zároveň ještě na aktuální noc i přízemní mrazíky v horských oblastech.



A  tou podhůří Jeseníku v  kolem města Jeseník určitě je. S blížícím se příjezdem k místu plánovaného startu u hraničního přechodu Mikulovice - Glucholazy s rostoucími obavami sledujeme klesající venkovní teplotu na palubní desce auta. Teplota se nakonec zastavila až téměř na nule a nutno dodat, že i když jsme počítali, že bude chladno, tak jistě ne že až tak moc.Sílu chladu jsme pocítili hned po vystoupení z auta, kdy se snažíme rychle na sebe navléct, co kdo měl v zásobě. Kdo měl, tak to navlékl na sebe, kdo neměl, musel počítat s tím, že se snad jízdou rychle zahřeje. Jako na první dobrou nás zahřála Ondrova hláška, že si snad obleče i brýle, aby mu bylo tepleji. 


Po nezbytném vyfocení se na začátku dnešní etapy pár metrů za čárou v polských Glucholazech se loučíme s Míšou, která odjíždí domů dospat to co zameškala. My čtyři plní odhodlání míříme do prvního a zároveň i posledního pořádného kopce na trase, jenž se nám postavil do cesty a to hned za městem Jeseník. Kopec to není ledajaký, neboť se jedná o Ramzovské sedlo a tudíž nás hned zkraje čeká zdolání převýšení o více jak 400 výškových metrů. Mikulovice (320 m n.m.) - Ramzová (759 m n.m.). (cyklotrasa č. 54) Před samotným sedlem na Ramzové se nám skupinka trošku roztrhala, tak mám nahoře na chviličku čas vyfotit fotku dvě. Od startu totiž bylo tempo hodně rychlé, na nějaké zastavování nezbylo ani pomyšlení a navíc byla tma a později šero. To, že nebude čas na nějaké velké focení při každém pěkném výhledu je nám jasné již od podstaty předpokládané délky výletu. Čeká nás hodně dlouhá cesta a zastávky plánujeme spíše využívat na doplnění jídla či pití a nebo sundání přebytečného oblečení, až nastane vhodná teplota. A to se jako na potvoru dělo v místech, kde toho moc na focení nebylo. 



Valná většina krajiny, kudy vedlo naše dnešní putování, byla hodně zajímavá, alespoň co jsem stihl očkem zachytit. Asi nej fotogeničtější oblastí bylo Litovelské Pomoraví, kam jsem se dostali poměrně dlouhém klesání z Ramzové po cyklotrase č.53 (Branná, Hanušovice), č.51 (Bohdíkov, Bohutín, Bludov, Leština, Mohelnice, Moravičany, Nové Zámky a Liovel) Dále pak trošku náročnější úsek na orientaci v městě Olomouci a opět selanka po další cyklotrase (č.47) ve směru Blatec, Dub nad Moravou k moc pěkným Tovačovským jezerům. 


Lužní lesy s běžnou krajinou se  nám střídají na této trase, kdy postupně míjíme Chropyni, Kroměříž, Tlumačov, Otrokovice, Napajedla, Staré Město u Uherského Hradiště, Uherský Ostroh, Veselí nad Moravou, Strážnice. Někde u Rohatce opouštíme cyklotrasu č. 47 a najíždíme na silnici č. 55, po které se přes Hodonín dostáváme do Břeclavi. 


Jedním z důvodů proč po tak dlouhém putování po klidných cyklostezkách  najednou měníme strategii a vrháme se na rušnou silnici byl ten, že do cíle bylo ještě daleko a podvečer se už pomaličku blížil. Dnes, po třech létech kdy jsem se rozhodl napsat o této události článek, si už těžko vzpomenu, zda jsem byl jediným, který už měl toho "plné kecky", ale klidně to můžu vzít na sebe, po ujetí tehdejších prozatímních 250 km jsem už měl na podobný pocit plný nárok. 



Má jízda se v ten čas již delší dobu odehrávala ve stylu sedni si jak můžeš, hlavně to nevzdávej a šlapej, pokud můžeš. Už jsem opravdu nevěděl, jak se na sedle usadit, aby  se mi jelo jakž - takž pohodlně. A to se dá říct, že nejsem žádný cyklistický "benjamínek", neboť ročně najezdím přes 10.000 km, takže řečeno cyklo terminologií "zadek" bych už měl mít dostatečně "otlačený". 


Takže jak se zmiňuji kousek výše, někde v oblasti Rohatce jsme přehodnotili naše možnosti dojezdu do Mikulova, který by byl nádhernou původně plánovanou spojnicí startu v Mikulovicích a cíle v Mikulově. Trasa do Mikulova je ale přes mnohé kopečky, takže během jízdy korigujeme plány. Aleš to tady dobře zná a ví, že k hranicím Rakouska lze dojet téměř po rovině a to směrem na Břeclav. Najíždíme proto na silnici č. 55, která se vyznačuje tím, že je téměř přímá. Zároveň má stále stejný, velice mírný, sklon, z našeho pohledu bohužel stoupá, ale i tak si to po ní svištíme v průměru kolem 24 km/h. 



Fpto převzato z Alešova alba clin.rajce.net
S viditelnou úlevou sleduji každé menší číslo na ukazatelích kolem silnice, která nás ještě pořád dělí od Břeclavi, až najednou je před námi Břeclav v celé své kráse. Tak pěkná mi ani jednou nepřipadala po celou dobu dovolené, kdy jsem tady byl cca před deseti léty. Prokličkovali jsme se podvečerním městem a po výpadovce směr Rakousko pádíme k hraničnímu přejezdu Poštorná / Reital. Poslední úsek byl opět malinko do kopce, ale to už dáváme "levou zadní", cíl máme na dosah. 


Do pomyslného cíle na hraničním přechodu mezi Poštornou a rakouskou obcí  Reital jsme kupodivu dorazili ještě "za světla", tuším kolem 19.15 hod. Nebudu daleko, když napíšu, že po dojezdu nás všechny zalil prima pocit z toho, že jsme dokázali od rána zvládnout tak dlouhou trasu a krásných 303 km. Samozřejmě jsme si k tomu vzájemně pogratulovali, vyfotili se na památku u hraniční tabule,  zamáčkli symbolickou slzu a otočili kola zpátky do ČR. 


Cestou sem jsme si všimli, že na okraji města je nějaký supermarket, tak první další zastávka je u něj. Je čas doplnit jídelníček a pitný režim a koupit něco na zpáteční cestu. Naštěstí tu už absolvujeme vlakem až domů, který nám jel kolem 20. hodiny, takže z této cesty už nás nohy bolet nemusí.Nejen na margo průjezdu městem Břeclav, ale vůbec po celé trase nás bez mrknutí oka skvěle navigoval Aleš, jako by tudy jezdil denně. Nakolik mu v tom pomohlo výborné značení všech cyklotras, těžko posoudit, ale do mapy jsme koukali jen jednou a krátce při průjezdu Olomoucí. U tak velkého města se nějaký ten zádrhel dá očekávat, ale jinak prakticky žádná zdržovačka s navigací.