neděle 1. listopadu 2015

Kopřivnický Drtič 06'

Článek o amatérském pokusu uspět ve svých 42. - letech na hobby - cyklo maratonu  Kopřivnický Drtič 06'


Reputace po neúspěšné Oderské Mlýnici 
Na podzim r. 05' jsem si poprvé a naposled zkusil MTB závod pořádaný Českou spořitelnou z názvem Oderská Mlýnice. Na trasu jsem vyjel s na krosovém kole a bez odpružené vidlice. Myslím, že jsem na startu zahlédl ještě dva podobné dobrodruhy, jako jsem já. 


Nevím, jak dopadli oni, ale já po dvou defektech na začátku třetí třetiny startovního pole asi v polovině závodu raději vzdal. Pole i těch největších opozdilců mi po dobu opravy defektů nenávratně zmizelo z očí a dohánění by bylo těžké. Avšak poučení, že se s krosovým kolem nemám pouštět do akcí MTB mi tehdy nestačilo. V srpnu roku 2006 jsem se vybral na akci podobnou, s odhodláním zvládnout na stejném krosovém kole aspoň trasu na Kopřivnického Drtiče. Akce je to zaměřená hlavně na hobby cyklisty, kterým není cizí trošku si zazávodit, ale ne zase nějak urputně. Klidně si na trase dají tu pivko, tam gulášek a nebo aspoň polévku.


Závodí tak možná prvních dvacet třicet účastníků a zbytek si přijel vychutnat tu prima atmosféru, která mne zaujala na první pohled, hned po tom co jsem se vmísil mezi ně. Umístění na bedně je pro ně, stejně jako pro mne na hony vzdálené a tak se akorát snažíme neudělat si ostudu, dojet v milosrdném limitu  a hlavně nedojet do cíle až za tmy. Dnešní trasa Drtiče představuje 120 km převážně v terénu a k tomu zahrnuje nastoupání asi 3 000 výškových metrů. Ještě jsem z ní neukrojil ani metr a už mám za sebou "zahřívací" porci 22 nezávodních km, protože mi "nedopadla" domluvená doprava autem na Drtič. Právě tolik km jsem musel brzy ráno do kupy ujet k vlaku a od něj ke stadionu v Kopřivnici. 



Po prezentaci upevňuji obdrženou tabulku s emblémem Drtiče na řídítka,  zběžně na mapce studuji trasu, která nejen na mne čeká a jen tak pozoruji cvrkot kolem, než než přijde okamžik hromadného startu. Ten přišel o půl osmé, kdy se celý balík asi 460 cyklistů dal do pohybu. Jsem mile překvapen pohodovým rozjezdem, krom samotného "závodního" čela pelotonu se nikdo nesnažil urvat hned na začátku. Zbytek už asi má nějakou tu zkušenost z předchozích Drtičů a ví, proč nespěchat. Zdoláváme první kopeček – Janíkovo sedlo, kdy se ještě vineme po kupě jako souvislý had a zanedlouho začínáme stoupat na kopec Ondřejník. Smyslem tohoto hobby cyklo maratonu je projet pokud možno celou trasu a nasbírat co největší počet kontrol. 


Umístění tří z kontrol je předem známé a jako důkaz slouží razítko z chat na trase, převážně na vrcholcích hor. Další kontroly jsou tajné a tajný je i počet těchto kontrol, ať je nějaká sranda navíc. Mají být označené žlutou tabulí s velkým černým „K“ a jejich umístění má být v kopci. V průběhu jízdy nahoru je větší šance, že nebude přehlédnutá. Bohužel už ta první, co byla na Ondřejníku, (jak jsem se později dověděl) vinou ojedinělé slabší chvilky jednoho z pořadatelů umístěná nejenom pod kopcem, ale navíc ve sjezdu. Není divu, že jsem ji já i většina účastníků, byť jsme nejeli v těžkém terénu bůhvíjak rychle, prostě přehlédli a ještě dlouhé km nevěděli, že nějaká vůbec byla. Po sjezdu z Ondřejníku projíždíme městečko Frýdlant a poté míříme zpátky do kopců - na Lysou horu. A aby to nebylo jednoduché, trasa vede občas dosti kamenitým terénem z Malenovic na  Ivančenou. Z ní až na Zimný je povrch lesní cesty pokrytý buď trávou a nebo šotolinou, takže se mi tady jede tak akorát. Ze Zimného něco přes 2 km až na vrchol Lysé už jenom po hladkém asfaltu.



Řekne se krátký úsek, ale dnes mi to jde docela ztuha. Obvykle při výletech z Havířova na Lysou tuto část zdolávám s větší vervou než teď, sil se nějak nedostává. Zřejmě mne vyčerpaly ty technicky náročné sjezdy, kdy absenci odpružené vidlice musí nahrazovat pružením svalů samotné tělo dlouhou jízdou ve stoje. Navíc je třeba dávat pozor abych neupadl a také zároveň neohrozil nikoho za nebo před sebou. Navíc počítám s tím že jsem díky svému kolu pomalejší, takže pokud je na to místo, gentlemansky umožňuji předjetí těm rychlejším. Strmé singel trackové sjezdy mi tedy dnes žádnou radost nedělaly, to ostatně nikdy. Ale jsou zase jiní, kterým naopak poměrně zdárně oživily  lesní úseky trasy a pěli na ně chválu. Chtě nechtě beru tuto skutečnost na vědomí, neboť já jsem vlastně na této akci MTB jen jako na návštěvě" a musím se přizpůsobit. 


Po výjezdu na Lysou se nabízí scéna, dokazující, že na Drtiči prioritně nejde o umístění. Mnozí z cyklistů, jenž ještě před chvílí v kopci s vervou předjížděli své "soupeře", včetně mně, tak teď stojí poslušně v nejméně půlhodinové frontě u výdejního okýnka chaty Plesnivky. Mnozí se již nedočkavě těší na v úvodu zmiňované pivko či guláš a kdoví co ještě. Těm, kterým se nechce nechce čekat, si jen u okénka orazítkují mapky na důkaz zdolání Lysé. Nasoukají do sebe dvě tři müsli tyčinky, cvaknou několik fotek a buď se na chvilku rozvalí do trávy, aby si odpočli a nebo po několika minutách sjíždí dolů k Visalajím, kde očekávají menší fronty. Já patřím do kombinace těch druhých. Sním sebou přivezenou "stravu", chvíli posedím, něco vyfotím a jedu dál. Obvyklé dlouhé kochání z Lysé si nechám na jindy, podobně dopadlo i mé focení na mnoha opravdu pěkných výhledech po trase. Focení, kterému rád holduji, si dnes musím odpustit, protože hodně času mi zabere pěší zdolávání náročných stoupání, potažmo i sjezdů. Pasáže, které dovolující zdolat sjezd v sedle, vítám otevřenou náručí. 



Místem další oficiální kontroly je Chata u Švarné Hanky. Mé zásoby jídla a pití jsou skoro na nule, zastávka je tedy víc než vítaná. Tentokrát si i já poslušně stoupám do mnohaminutové frontičky u bufetu. Nakupuji předražené sušenky, kofolu a minerálku a těším se, že na dalších úsecích "nepojdu" hlady.  Těší mne také pohled na mapu, který říká, že zanedlouho budu sjíždět dlouho z kopce po modré z Příslopu do Černé. Těšení to bylo tak trošku předčasné, neboť  přišel na řadu asi nejbrutálnější sjezdů tohoto dne. Ten skočil až se Černá změnila v Bílou. Průjezd části této obce je veden už po asfaltu až k hotelu Pokrok, kde si dávám další razítko do sbírky kontrol. 


Terasa venku před hotelem poskytuje již zažitý obraz z Lysé nebo Švarné Hanky – u stolků poposedávají nebo v trávě polehávají desítky "Drtičů". Vedle nich stojí nebo leží kola se žlutou tabulkou na řidítkách, jenž spolehlivě prozradí, kdo ke komu dnes patří. Všichni v dobré náladě doplňují kalorie a vůbec celá ta atmosféra kolem, kdy se spolu baví lidé, jenž se třeba nikdy předtím neviděli, je taková uvolněná, no prostě fajn. U této idylky nezůstávám dlouho, odpočívající Drtiče nechávám Drtiči, a vydávám se dál na trasu, však oni mne možná zase někde dále doženou. Po kratičké pauze se zase škrábu vzhůru do dalšího kopce - na Javořinu. Zde jsem bohužel zahleděn do sledování povrchu lesní cesty přehlédl další tajnou kontrolu. To už byla dnes druhá a součtu časových penalizací mi to vyšlo, jako bych nevyjel třeba Lysou + Švarnou Hanku. Chybějící razítko je chybějící razítko a pyká se za to připočtením mnoha minut k celkovému času. Je jedno, že mi chybí zrovna ty "nižší" kontroly pod Ondřejníkem či zde na Javořině a že mám razítka z nejvyšší Lysé a Švarné Hanky, anulování je prostý fakt. 



Když se o tomto svém "fiasku" dozvídám na dalším kopci, po sjetí až úplně dole z Javořiny, moc do vyskakování mi nebylo. Vracet zpátky na Javořinu se mi už ale nechtělo, tím spíše, že přede mnou stojí další neméně vysoký kopec. Kdo ví, kde jsem našel sílu a nezabalil to. Kopřivnický Drtič je svým charakterem orientační závod, jehož cílem je projet tuto trasu dle obdržené mapky u prezentace. Dnes však tato mapka leží většinu času netknuta v zadní kapse dresu. Po celý čas mi stačilo sledovat cyklisty s tabulkami přede mnou, a když by náhodou přede mnou nikdo nebyl, žádný strach. Než se stihnu rozhlídnout kudy dál, vždycky se někdo objeví a hned je koho se chytnout. Nemám obavy, že zakufruji, vždy se najde někdo, kdo se v okolí, na rozdíl ode mne dobře vyzná. Pomalu se přes různé kopečky prokousávám trasou až někde do oblasti pod Kněhyní, na níž vede pozvolné táhlé stoupání, obcházející skoro celou horu. 

Kolem čtvrté začalo drobně pršet, přibližně v čase, jenž ráno tipovali pořadatelé. Déšť mi přinesl aspoň jedno malé potěšení – nalezení poslední tajné kontroly, čím dostávám hned lepší náladu. Navíc jsem tušil, že pomaličku se blíží Pustevny a to by měl být konec těch největších kopců. Jenže cesta na ně byla v dešti a při nasbírané únavě strašně dlouhá. K tomu všemu v oblasti kolem vrcholu Kněhyně přišel další sjezd a s spolu s ním i citelný úbytek množství nastoupaných výškových metrů, které bylo znovu nutné vyšlapat.  Spíše vytlačit. Poslední kamenitou pasáž na Pustevny už tlačila kolo většina cyklistů v dohledu, patrně jsme na tom byli stejně výkonově. Někteří zároveň hlasitě "naoko" proklínali pořadatele za toto "peklo", co na ně přichystali. 





Nejen já, ale skoro každý z nás tak na Pustevny přijíždí díky dešti promrzlý, svá těla jsme při tlačení kol kupodivu moc nezahřáli. Bufet na Pustevnách nám opět umožňuje obstarat si nějaké to jídlo a v neposlední řadě slouží jako místo poslední "razítkové" kontroly na znak zdolání kopce. V popisu trasy bylo, že následný sjezd z Pusteven má být jak se správně sluší a patří terénem. Ale našlo se hodně lidiček, mně nevyjímaje, jimž došel morál a dolů do Trojanovic to střihli asfaltkou. 

A něco obdobné se opakovalo i z Trojanovic ve sjezdu kolem řeky Lomné. Nejdříve zkouším jet přes kilometr dle itinieáře podél řeky, ale se zmrzlými prsty nedokážu bezpečně ovládat kolo (natož řadit). Chodník vede v mnoha místech těsně po hraně nad řekou, nerad bych do ní zahučel. Při jízdě po do hlíny vrostlých a hlavně mokrých kamenech hrozí uklouznutí raz dva. Raději se na vhodném místě znovu vracím na silnici, a nejsem sám, byť riskuji vynechání možné tajné kontroly. Naštěstí jejich počet byl pro dnešek už vyčerpán. Na stadión v Kopřivnici přijíždím za stálého deště krátce po půl sedmé večer. To znamená, že mám za sebou přes jedenáct hodin jízdy, z toho více jak dvou hodinové zkrápění v horách a na kontě dalších 120 km od rána. Dostávám pamětní medaili a čekám asi 15. min., zda mně náhodou nevylosují v tombole. Ta má trvat něco kolem hodiny, ale tolik času nemám. 


Před sedmou  znovu sedám na své kolo abych se vydal na návrat domů z Kopřivnice po vlastní ose. Byť mám za sebou na maratonu ujetých 120 km, tak se mi po pauze na stadionu jelo domů celkem fajn, nakonec ani ten déšť už se nezdál být studený. Těch asi 40 km uteklo ani nevím jak. Únava z celkem dnes ujetých 182 km se tak naplno projevila až doma, kam jsem dorazil kolem 21°° hod. Než úplně odezněla, uběhly ještě tři dny, ale jinak dobrý. Dokonce po týdnu jsem si připustil, že bych si to příští rok mohl zkusit znova. Ale budu víc dávat pozor na kontroly a zlepším zásobování. Dnes z toho bylo „jen“ 209. místo z asi 460 lidí a nebýt těch zbytečně ztracených kontrol, byť v závěru mi pomohlo ulehčení tratě po asfaltu, (podobných provinilců byla ale taky hezká kupa) mohlo možná dojít i na pozice někde kolem šedesátky a to už je stimul, jak má být.

Žádné komentáře:

Okomentovat