středa 21. října 2015

Článek ke keši BÝVALÝ DŮL GABRIELA
                                                                     ..........ZE ŽIVOTA HAVÍŘE Z GABRIELY


"Důl pomalu upadá v zapomění. tohle je vše, co z něj nakonec zůstalo. Domovskou" hospodou havířů z Gabriely byla Barborka, jenž stála u hlavní silnice Karviná – Havířov, Ostrava. Nesla jméno po patronce horníků a lze říct, že jmého žádného z patronů různých řemesel asi nebyl tak často vyslovováno jako právě Barborka od zdejších havířů. Ne že by se tak často k ní modlili i když kdoví, co se v jejich duši dělo, když jim bylo úzko. Ale ono to bylo asi jedno, když jim bylo dobře, tak to slovo bylo frekventované taky, protože se svorně těšili, až si zajdou do Barborky na „jedno“.


Ale byly i momenty, kdy je návštěva Barborky netěšila a to, když se stalo nějaké neštěstí, o které nebyla v dole nouze a oni najednou přišli o některého ze svých kamarádů. Každý nedobrovolný odchod ze světa byl jaksepaří po haviřsku uctěn a zapit a kde jinde než v Barborce. Naopak někdy byly chvíle když se jeden netěšil a ostatní zase jo. To bylo tehdy, když se na pracovišti v rámci party povedl někomu nechtěný „kiks“, jako třeba „přetočený“ řetěz při spojování hřeblového dopravníku. To musel dotyčný koupit na revanš minimálně půl litru rumu a je jasné, že nezůstalo jen u jednoho. Není divu, že tímto způsobem byla Barborka největší překážkou havířům na cestě domů. Kritické bývalo rozhodnutí, které na ně čekalo na konci chodníku od šachty k hlavní silnici, kde stála zastávka autobusu. Vpravo to měli 80 m k Barborce, vlevo 30m k autobusu. Mnohdy odbočit vlevo bylo nad havířovy síly a to jich měly havíři věru na rozdávání. 

Občas se dokonce stávalo, že se domů nedostali vůbec a šlo se ráno rovnou opět do práce. Ruku na srdce, dnes už by tyhle tehdejší výstřelky neprošly ani náhodou. Ale tohle bývalo ještě v době, kdy se i kantýně prodávalo 10° pivo, takže boj proti alkoholu ještě jen někde sladce dřímal výhledově v budoucnosti. Ale ne dlouho, zakrátko v kantýně „desítku“ vystřídala „osmička“ a než Gabrielu „zavřeli“ úplně, tak už se v kantýně neprodávalo pivo žádné.

Ale to bylo až kolem roku 1990, v čase mého nástupu na Gabrielu v r. 1982 jsem si krátce „užil“ i situací, které by dnes taky nemohly již být. Pravidelné měsíční výrobní porady kolektivů totiž mívaly přívlastek „mokré“. "Mokré" proto, že vedoucí provozních úseků většinou neopoměli přinést na poradu lahvinku kořalky. Těžko soudit, zda to bylo z vůle po utužování kolektivu a nebo, aby byli chlapi povolnější, když je přesvědčoval, aby přišli o víkendech „přikopat“. Tzn, že přijdou do práce. Efekt byl většinou takový, že chlapi měli v roce tak nanejvýš kolem 50 dnů volna plus dovolená. Ale i ohledem na pozdější přeměnu „mokrých“ porad na „suché“, kořalka asi na to neměla vliv, neboť nucení chlapů chodit o volných dnech do práce zůstalo dodnes. Jen se momentálně tomu teď říká vzněšeněji: práce Nonstop. Buď se podvolíš a nebo můžeš jít za bránu.


Ale abych se nezmiňoval jen o „chlastu“. Na vlastní kůži jsem zažil i jiný dech minulosti. Jak je známo, ve válečních létech přešel důl pod německou zprávu, kdy se uhlí dost drancovalo pro potřeby říše. Památkou na toto období byla úklonná chodba (svážná) vyražena v tom čase mezi 7. a 8. patrem. Chodba byla probita v kameni a vyztužená pouze dřevem. Při chůzi přes ni mi její historii s hrdostí připoměl nejeden starý havíř. Hlavně z toho důvodu, že byla ve stavu, jako by byla vyražena před půl rokem. Odolávala zdatně zubu času (tehdy cca 45 let) na rozdíl od jiných chodeb, výztužených železnou výztuží. 


Ty časem podlehly tlaku horského masívu a doznaly značné deformace. Je ale pravda, že tohle bylo hodně poplatné tomu, jak se v jejich okolí těžilo a jak se postupně propadával horský masív nad i pod nimi. Stačí se jen pro ukázku zmínit o jedné ze staveb na povrchu – Kostelu Svatého Petra z Alkantary - ten se propadl o 37 metrů. Dalším jevem, který se mi natrvalo vryl do paměti bylo dobývání sedlových slojí výztuží, která spočívala v technologii použití IHV stojek. Tyto sloje se vyznačovaly tím, že nadloží bylo tvořeno těžkých pískovcem, který se nelámal na drobné kameny, jako bývalo v dole obvyklé (tzv. řízený zával), ale ulamoval se jednou za čas v obrovských blocích. 


Pro lepší ilustraci: představte si smrkový les na délku 100m x 4m s kmeny o průměru 20 cm a cca metr co metr od sebe. Výška kmenů dejme tomu 1,30 m (jako výška virtuálního rubání) a prostor cca 4m od místa, kde stojíte. Za posledním kmenem (stojkou) se najednou ulomí a spadne kámen o délce cca 20 m na šířku, něco kolem 5m na šířku a na výšku ani není vidět. Obrovský rachot , ohlušující tlaková vlna a spousta zvířeného prachu – toť každodenní realita práce v takových slojích.

V té chvíli si nepřejete nic jiného, jen ať probůh ty tři stojky, co jsou mezi vámi a závalem udrží strop nad vámi a zároveň vydží, aby se padající kámen neprovalil až k samotnému havíři. Když zároveň ještě v tom prachu nějakým způsobem zaregistrujete odstřikání pojistných ventilů na stojkách, znamenající přetížení nadloží, je míra stresu těžko měřitelná a pěnězi už vůbec ne zaplatitelná. Práce v těchto slojích byla nesmírně psychicky i fyzicky náročná, havíř za směnu přemístil cca o 3 - 4m i stovku stojek o váze 48 – 114 kg, v závislosti od výšky stojek ve sloji. Stojky musel přemístit, instalovat pod strop železné táhlo a pojistku, pod táhlo postavit stojku. Tímto způsobem byl zabudován uvolněný prostor po „vykopání“ uhlí pomocí dobývacího kombajnu.



Nejrizikovější byla právě operace „plenění“ (povolování) stojek, kdy se pomocí řetízků a "esíček" povolovala poslední řada stojek od „závalu“, aby se pak přesunula o zmíněné 3 – 4 metry na „pilíř“. Právě u této činnosti nejčastěji docházelo k výše popsanému lámaní stropu a padání „autobusů“ v havířské hantýrce. 


Paradoxně pro havíře bylo dobré, když ty „autobusy“ padaly. Když strop zůstal celistvý a bylo vidět i 50 metrů do závalu, bylo to totiž ještě horší. Horší proto, že docházelo nečekaně k ulomení něměřitelné části horského masívu. V tu chvíli bylo s horníky opravdu zle a mnozí to odnesli i na svých životech. Ve vysokých slojích od 1,7 - 2,2,m mnohdy stačili ještě utéct, když zpozorovali, že se najednou často ozývají prudké pukavé rány ve stropě a jakoby se začal sýpat drolivý písek ze stropu. Ale jak utíkat „lesem“ stojek s výškou 1,25m a mnohdy i nižším než metr? Nejen tohle se podepsalo na tom, že průměrný věk dožití havířů je 57 let. Málokterý si užil svého důchodu, v té době od 60. roku věku. Situace se pro ně výrazně zlepšila krátce před "něžnou" revolucí, kdy úpravou vyhlášky mohli odejít do důchodu po dovršení 50. let. Vyhláška ale vydržela jen jedno desetiletí. 


Další novelizací důchodového zákona se havíři dostali zpátky na úroveň povolání jako každé jiné a to v ve věku 65 let. Mezi dobou proběhla další novelizace, tak zatím to vypadá, že hranice šedesáti let bude momentálně meta, ke které budou vzhlížet dnešní havíři. Je pravda, že současná generace havířů už nemá téměř ani ponětí, jak fyzicky náročná byla práce v porubech vybavených pouze výztuží IHV. 


Tato technologie se přestala používat někdy kolem r. 1990, tu mohou znát většinou jen z vyprávění. Stejně jako jsem dříve znal já jen z povídání starých havířů o tom, jak se uhlí z porubů dobývalo pouze pomocí sbíječky. Já je zažil jen při vyuhlování výklenků porubů (prostor cca 5m x 0,8 x cca 2m, dle výšky porubu) které bylo nutné vykopat  někdy i 2x za směnu. Dnešní kombajny svou konstrukci již tuto práci odstranily úplně, ale stojky stále ještě havířinu provázejí. V malé míře používají na zajišťování chodeb před poruby. Havířinu dnes a kdysi nelze moc srovnávat, ale jedno je jisté. Kdysi v dole nebylo tak teplo, dnes činí mikroklimatické podmínky havířinu mimořádně těžkou. To vše proto, že uhlí se dnes dobývá ve větších hloubkách. Nezřídka se z havíře v porubu line pot i bez toho, že by se vůbec "chytl roboty".